Dva úryvky z korespondence

Zdeněk Wagner

I

Dnes dopoledne bylo skvělé počasí. Svítilo slunce a foukal vítr, který na moři vyráběl nádherné vlny. Proto jsem chodil tři hodiny po pláži a díval jsem se na stříbropěnnou hladinu. Pozoroval jsem vlny běžící ke břehu, o nějž vlna zakopla, takže najednou vršek byl rychlejší než spodní část, vlna spadla po hlavě na zem a její spodek pak musel přeskočit vršek, jenž vlastně už nebyl vrškem, a tak se vlna začne kutálet nebo skáče a prská a kapky na sebe navzájem křičí, až se nakonec rozplyne v pěnovém jazyku, který se pak líně vrací do vodního masívu. A nebo taky ztratí směr, protože břeh nemá ten správný sklon, a tehdy se vyplazené jazyky zmateně plazí do šířky a třeba se již nikdy nedostanou tam, kam patří. Jindy zas znenadání s rachotem vyroste bílá stěna, jež se pak řítí vpřed, svého cíle však stejně nikdy nedosáhne.

Když se víc přiblížíš, dostane moře na tebe chuť. Chce tě sníst, neboť si myslí, že jsi velmi chutný. Jde mu pěna z úst, jak slintá a natahuje lačně chapadla. Jenže tak daleko nedosáhne. Spustí svá chapadla a pomaloučku je stahuje zpět. Z očí se mu řine nepřetržitý proud stříbřitých slz. Škádlíš ho, jdeš blíž, jdeš až na dosah -- a ono tě pak se škodolibou radostí schramstne.

Na písku leží kachna ve svém posledním nekonečném spánku. Její zobák se ještě usmívá a vlny jí něžně sklánějí hlavu.

Slunce pak vykreslí dvě modré oči a mořská pěna poskytne oděv pro mořskou vílu. Je stále tady, a přesto tu není. Je prchavější než nejprchavější substance, je hned zde a hned zase tam a pak není vůbec a ty víš, že ta krásná modrooká víla je někde v hlubinách pro tebe nedostupných, za neviditelnou bariérou směšných molekul z dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku, které dýchat neumíš. I kdyby všechny své slané slzy vyplakala, do její říše ty nikdy nevstoupíš. Písek ti zavrže pod nohama a vlny zakrátko zahladí stopy tvých bot. Víla pak na tebe již ani nevzpomene.

II

29. října ráno jsem neměl ani to nejmenší tušení o tom, že prodali dům, kde bydlíme, a že se tedy znovu musím přestěhovat.

Dlouho se zdálo, že budu muset spát ,,under broen" (pod mostem). Protože člověk, který měl pro mě bydlení najít, je neschopný, našel jsem si bydlení sám přímo v centru Kodaně.

Moje malé auto lehce sténalo pod tíhou komponenty měřícího řetězce (tímto názvem zakamufloval kdysi akademik Hála počítač, který by nám komunističtí úředníci jinak nedovolili koupit), ale opravdu jen lehce. I když jsem jel 120 a zezadu se na mě řítilo BMW, měl můj motor ještě pořád dost síly na to, aby v mžiku zrychlil na 140.

Z mého bývalého pokoje tedy zmizely krabice a rázem v něm byla spousta místa. Písek naposled pohladil mé boty a vlny přijaly stopy mých kroků jako poslední dar smutným mořským vílám, jež vyplakaly celé moře slaných slz. Silnice pak tonula v mlze, jež zavřela pohled zpět a odměřovala časovou stopu jako posloupnost okamžiků, jež byly a zůstaly tam za tou mlhou.

Již mě neprobouzí tmavozelený smrk máváním větví. Škaredá šedivá tvář protějšího domu se na mě netečně šklebí skrze šest skleněných tabulek. Auto teď spokojeně odpočívá na dvoře a zdá se, že mu vůbec nevadí smutné počasí. Stromy již odhodily své listy a zůstaly stát v zimním spánku, kymácejíce rozvážně v studeném větru svými olysalými hlavami.

Kachny se vyhrnuly z jezírka, aby nabraly do hladových zobáků několik soust od štědrých lidí. Rackové létají nízko nad zemí a chytají drobty ještě dříve, než se dotknou prašné cesty. I holubi se slétli, tlačí se do hejna kachen a kačerů a snaží se také sezobnout nějaký ten kousek potravy. Labuť je však nad to povznesena. Majestátně si pluje po hladině, občas ohne svůj krk a zaloví kdesi pod vodou, aby vylovila nějakou mňamůvku. Ptactvo se přesvědčí, že jsem jim nepřišel ublížit, a udělají mi trochu místa, abych mohl projít. Přeji jim dobrou chuť.

Svůj modrý svět však zavřela růžově růžová víla za víčky. Ty tam jsou stromy, květy, lavičky. Úsměv stříbra mlhovin necinká zvonkem kouzelným. Jen v prázdném hrnku od kávy osamělá cigareta zvolna dohořívá. Tenký pramínek šedomodrého dýmu neúprosně připomíná ten okamžik, jenž právě byl a zůstal tam za tím dýmem.

Smutné počasí tě nakazí a ty slyšíš ozvěnu všech svých bývalých slz. Kdesi daleko před mnoha lety pláče malé dítě, jež si rozbilo koleno. A tam za tou mlhou pláčou tisíce nešťastných mořských víl.

Jak krásný je pocit, když izraelská dívka se rozhodne vystavět u mostu stěny, aby přinesla kousek domova cizímu člověku, když věnuje kus svého tepla. Pak ovšem omylem nasypu obrovské množství mexické směsi do svého pokrmu. Žaludek mi hoří jak černobylský reaktor a z úst mi šlehají plameny, jež by mi záviděl i pohádkový drak.

Mimochodem, právě tohle jídlo je můj vlastní vynález, o kterém jsem možná psal minule. Na přípravu stačí mražená zelenina, párek, slepičí vejce, hořčice + to, co se zrovna najde v lednici, třeba salátový sýr, paprika, apod. Škoda, že teď už si nemůžu na zahradě natrhat petržel.

To vše jsou však už jen droboučké tečky, z nichž jakoby zázrakem tiskárna komponenty vyrobí písmena, aby je papír pak doručil k vašim očím.