Obloha byla úplně ztemnělá. To není v noci nijak neobvyklá věc, chtělo by se říci. Jenže této noci na obloze ani hvězdička neblikla. Ani měsíční paprsky nedokázaly proniknout hustým oblačným příkrovem, z něhož se sypaly sněhové vločky. Vítr jim propůjčil baletní střevíčky, meluzína jim hvízdala do tance a dvě řady pouličních lamp je obdarovaly stříbřitými i zlatavými odlesky. Na konci své pouti pak vločky pozvolna zakrývaly stopy posledních večerních chodců.
Šedovlasý stařík již také přišel domů. Pozdravil stařenku. Šel do koupelny, napustil studenou vodu do vany, otevřel tašku a vpustil do vany rybu. Díval se zálibně, jak ryba mrská ocasem, jak nabírá vodu do žaber. A ryba mu za odměnu mlčela svůj příběh.
,,Nejsem, stařečku, jen tak obyčejná ryba. Jsem kapr a sdělím ti vše, co mlčí jen ryba rybě. Jsem ze starého rodu. Moje prapraprapraprababička zažila, když se stavěl náš rybník. Stavěl ho sám Jakub Krčín z Jelčan, a to byl nějaký stavitel. Rybu, jako jsem já, si nemůžeš jen tak chytit na udici. Mě ulovili pro skutečně slavnostní příležitost. Vždyť co já jsem toho prožil... Já bych mohl vyprávět..."
A kapr skutečně vyprávěl. A vyprávěl dlouho. A stařeček mu pak mlčel o tom, jak to chodí u lidí.
Uplynula noc, ráno se změnilo v dopoledne, přehouplo se poledne a sněhové vločky, které se nepřestávaly sypat, již netrpělivě ohlašovaly, že zakrátko nastane Štědrý večer.
Stařenka vylovila kapra a odnesla jej do kuchyně.
,,Nejsem obyčejný kapr," mlčely rybí oči. ,,Mám své důležité poslání, na které jsem se celý život pečlivě připravoval. Jsem vánoční kapr a je pro mě velikou ctí, že mohu být sněden právě v tento den. Beze mě by Vánoce nebyly Vánocemi."
Na plotně voněla purpura, v místnosti planuly svíčky, na stromku prskaly prskavky. Brzy přijde dcera a zeť, přiskotačí vnoučata a jejich rozpustilá očka najdou pod zářícím stromečkem plno pestrobarevných balíčků. Za oknem bude stále chumelit stříbřitý sníh, když zasednou ke stolu, na němž budou prostřeny talíře s lahodným pokrmem.
A to bude poslední příběh vánočního kapra.