Děkujeme, odejděte!

V posledních týdnech (leden a únor 2011) plní média plánovaný exodus lékařů. V médiích najdeme více emocí než racionálních zamyšlení. Pokusím se tedy od emocí oprostit. Problém je však v tom, že jsem zdravý, takže na vlastní kůži žádnou zkušenost s lékaři nemám. Mohu čerpat jen z toho, jaké zkušenosti s českými a indickými nemocnicemi mají mí známí, a to jak rezidenti v zemích EU, tak občané Indie.

Své zamyšlení začnu tím, co sdělili lékaři novinářům. Musím věřit, že to řekli tak, jak to bylo v novinách zapsáno, nemohu si pravdivost ověřit. A přiznám se, že těm argumentům nerozumím.

Mladá lékařka si stěžovala, že z platu 30 tisíc měsíčně prostě hypotéku nezaplatí. Asi jí nikdo neřekl, že mnozí vysokoškoláci nemají tak vysoký plat ani po 30 letech praxe. Čerství absolventi nemají ani polovinu jejího platu a hypotéku z toho zaplatí, protože prostě musí.

Jiný lékař řekl, že na řešení mzdových požadavků lékařů stačí miliarda korun, ale na nesmyslné léky na snížení cholesterolu se ročně utratí tři miliardy. Nad tímto výrokem zůstává můj rozum skutečně stát! Proč tedy lékaři předepisují léky na snížení cholesterolu, když vědí, že jsou nesmyslné?

Vím, že práce lékaře je odpovědná a psychicky namáhavá, protože i malá chyba může znamenat smrt člověka. Na druhé straně od mnoha známých téměř denně slyším, jak se k nim lékaři chovají arogantně. Já svoji zkušenost nemám. Moje dentistka se o můj chrup stará k mé plné spokojenosti. Jinou lékařskou péči jsem v dospělém věku potřeboval jen jednou, po úrazu. Její kvalitu nemohu posoudit, protože jsem se během tří měsíců uzdravil sám proti vůli lékařů ještě dříve, než jsem se té péče dočkal. Možná to bylo tím, že jsem se pořád nějak belhal, sice mi cesta ze stanice metra domů netrvala obvyklých pět minut, ale někdy i více než hodinu, ale nakonec jsem se dobelhal. Druhý úraz jsem radši již lékařům nehlásil a po pár měsících jsem to také rozchodil. A tak se ptám: Mají lékaři, kteří tři měsíce čekali, zda se uzdravím či neuzdravím vlastními silami, morální nárok na trojnásobek mého platu?

Možná to není jen vina lékařů. Připouštím, že lékaři, jejichž vyšetření jsem se dočkal, se ke mně chovali slušně. Možná je to v systému. Neměli bychom se ptát, zda je zdravotní systém nastaven tak, aby lékařská péče byla dostupná každému včetně důchodců a svobodných matek, nebo zda je cílem systému vyždímání co největšího množství peněz prostřednictvím nejrůznějších regulačních poplatků a vysokou cenou léků předepisovaných ve velkém množství, z čehož plynou astronomické zisky farmaceutickým firmám, a na lékaře zbude jenom almužna?

Stížnosti na české nemocnice, které slýchám od známých, srovnám s tím, co jsem slyšel o nemocnicích v Nepálu a v Indii, ať už od turistů z EU, kteří v těchto zemích lékařskou péči potřebovali, tak od svých indických přátel patřících spíše k chudším vrstvám obyvatel. Především nikdo z nich žádný regulační poplatek neplatil. Indický lékař si vše i s evropskou pojišťovnou vyřídil sám. Vím, že máme v ČR špičková pracoviště patřící k nejlepším na světě. Vím, že se v Indii najdou nemocnice mizerné. Když ale srovnám český průměr s průměrem indickým, pak české nemocnice zejména v přístupu lékařů a zdravotnického personálu k pacientům a příbuzným za indickými hodně zaostávají. Tímto konstatováním se nechci dotknout dobrých lékařů a slušných zdravotních sester. Vím, že jsou, setkal jsem se s nimi, i když ne jako pacient.

Až tedy lékaři odejdou, mnozí lidé stejně jako já zjistí, že se umí uzdravit i bez nich a bez drahých léků. Nevím, zda by bylo výhrou, kdyby lidé umírali pod odborným dohledem lékaře, který neléčí z vnitřního přesvědčení, ale pracuje pouze na příkaz ministra zdravotnictí, který vyhlásí stav nouze...

Za sebe tedy říkám: Děkuji, odejděte! Doufám, že zde zůstanou lékaři, kteří nebudou v první řadě myslet na své vlastní zájmy, nebudou zneužívat občany jako rukojmí, ale použijí všechny etické prostředky k tomu, aby se postarali o zlepšení zdravotnictví jako celku, aby pacienti cítili, že se o ně lékaři i sestry starají, aby jejich příbuzní měli dobrý pocit, že svého nemocného svěřili do dobrých rukou, aby peníze pacientů nepadaly do bezedných děr či přímo do kapes těch, kteří na léčení nemají žádné zásluhy. Lékaři, kteří tohle dokážou, si pak vysoký plat zaslouží.